Kastrace feny

Fenka učurává. Veterináři nezjistili proč... Majitelka to velmi těžce nese, trápí se tím. Pocit zlomení, tíseň, pocity viny... Poprvé jsem se na to dívala v říjnu 2020 a teď...

Cítila se ochuzená. Chtěla to zpátky. Výrazná přecitlivělost na vnější vjemy a bolest. Problémy s hranicemi. Cítila se zneužita, zmatená. Jako by se srdce odpojilo od fyzických potřeb těla. Jako by se ztratila láska k sobě. Život ztratil plnohodnotnost. Necitlivost, zneužívání sebe sama. Jako by ztratila kontakt s tělem, se sebou a obvinila se, že se neobhájila, neuchránila. Pocit selhání. Nervozita. Sklon naříkat. Jako by to bylo za její hranicí a porazila sama sebe. Cítila se nechtěná, zbytečná. Nevěděla si rady se svým životem. Jako by s tím nemohla nic dělat, jen tónů čelit. Úzkost. Ztracená víra. Snaha ochránit se. Snažila se nacházet potěšení v sobě, ale jako vy si odepřela svou lásku. Omezila se, manipulovala sebou. Strach se milovat.

Jako by to svoje tělo nějak necítila. Jeho potřeby. Jako by se od něj nějak odpojila.Jako by ho nevnímala. A nějak se za to obvinila, že to tak má.Jako by měla pocit, že se na něj nemůže spolehnout, že mu nemůže věřit.Jako by ho nějak nevnímala, neovládala svoje potřeby.
Majitelka mi na to řekla, že fenka měla asi v roce akutní zánět dělohy a kastraci.
Jako by se přestala cítit.Jako by tam cítila díru pořád.

Napadlo mě, že možná jí s tím pomáhá majitelka, to vyplakat. Ulevit jí. Že se jí to někde dotýká.
Možná pocity žen v rodě, které přišly o dělohu, o lásku k sobě, které se necítily.To všechno se mohlo projevit a ona to cítila. Tělo má paměť, sahá daleko... A tak jak zvířata cítí sebe, cítíme i my je, pokud už dokážeme cítit sami sebe.

Uvědomila si, že to učůrávání vzniklo v době, kdy její máma onemocněla rakovinou a šla na operaci, vše jí vzali, dělohu, vaječníky... Máma o tom mluvila necitlivě, tvrdě k sobě. Jako by se podvědomě trestala. Pod tou tvrdostí a necitlivostí je strach ukázat svou zranitelnost. Své skutečné pocity. Slabost. Ona se od nich odstřihla.

A zároveň si majitelka uvědomila, že potíže její fenky se zhoršily pár dní zpátky, kdy fena rodičů muže prodělala akutní zánět dělohy s kastrací.

Když se to v ní všechno spojilo, dostala zimnici, chtělo se jí zvracet a dlouho plakala. Opečovala se. Zabalila se do deky, s teplým čajem a plakala. Dovolila si to všechno cítit s láskou k sobě a úctou k tělu a prožitku. A po nějaké době se jí ulevilo a zaplavila jí vlna lásky.
Možná je vždycky někdo, kdo to skryté musí nějak projevit. Odžít. Emoce. Černé ovce rodiny, které odžívají to, před čím všichni zavřeli oči. Zvířata, která nám ukazují znovu ten příběh, aby se nás dotknul.

Pomůžeme jim tím, když si to všechno uvědomíme, pospojujeme a prožijeme vědomě.

Napsala mi..."Napadlo mě, že ten můj první příběh má vlastně pokračování a že se mi to jakoby i libí. Cítím, že je potřeba jít ještě víc do hloubky... že vlastně to první léčení v teď beru jako ošetření těch vrchních ran a teď je třeba ošetřit a poléčit ty rány uvnitř... zjistit, jak jsou vlastně hluboké... a třeba to ještě stále nebude konec... třeba časem zjistíme, že je tam ještě něco, hodně hluboko schované... každopádně dnes můžu říct, že se na tu cestu vlastně těším a že i když je chvílemi moc bolestná, tak s každým tím sestoupenim víc do sebe přijde po bolesti ten pocit jako včera... to mravenčení, ten pocit až fyzického zla od žaludku a pak ten krásný pocit, kdy člověk zjistí, že ty slzy, co tečou po tváři už nejsou slzy bolesti, ale slzy obrovské vděčnosti a lásky.. ke všem a ke všemu... "