Nádory u fenky

Vyšlo kolem jejích dvou let vůči té původní paní majitelce.
Cítila se ohrožená. Bála se cokoli udělat. Jako by ze strachu ustrnula. Neustále ve střehu, kontrolovala situaci. Nemohla uniknout. Nemohla bojovat. Byla závislá. Musela to trpět. Neklid. Neustále ve střehu. Očekávala nebezpečí. Cítila se zpochybňována. Plná strachu o sebe. Nerovné postavení. Nemohla se bránit. Byla týraná. Strach z autorit. Submisivní chování. Jako by byla bitá. Strach z doteků, tlaku. Nechtěla, aby se k jí přibližovala. Úzkost, strach. Útočnost, agrese. Cítila se ale paralyzována. Nemohla se bránit. Jako by se se zastavil tok energie v ní. Zablokoval se vývoj. Byla neschopná cokoliv udělat. Otupělost. Duševní slabost. Plachost. Úzkost z očekávání. Nedostatek sebedůvěry. Strach že ztráty sebekontroly. Snažila se cítit nepostradatelná, i za cenu, že si nechá líbit ublížení. Necítila se sama dost dobrá na to, aby to zvládla sama.

Pes zahnaný do kouta, který nemá šanci se ubránit. Který je bitý. Týraný a musí si to nechat líbit. Ona neměla volbu. Nemohla odejít. Nemohla se bránit, protože jakýkoli pokus o sebeobranu by znamenal ještě více bití.

Jako by žila v neustálém strachu, stresu, kdy se to zase stane. Neustále ve střehu, protože nevěděla, kdy to zase přijde. A zároveň musela popřít svoje instinkty. Pud sebezáchovy. Jako by si nemohla dovolit proti jí zaútočit, projevit agresivitu. A tím se ochránit. Byla jí vydána napospas. Musela v tom žít a trpět to.

Jako by se musela kontrolovat. Potlačit se a popřít ten pud sebezáchovy. Jako by se na nějaké úrovni vzdala sama sebe. A žila v neustálém strachu o sebe, emocionální zranitelnosti.

To, že se k vám dostala znamená, že na nějaké úrovni to máte podobné. Podobný prožitek. U vás bych to přirovnala k pocitu malého dítěte, které bylo bito a nemohlo se bránit. Podobná situace, stejný prožitek. Jako by dospělý vs. dítě. Pozice nadřazenosti. Moci nad dítětem, kdy je dítě nuceno se vzdát vlastní autority. Potíž své pocity, emoce, pudy, protože nemá volbu a musí poslouchat.

Jako by byly tím zároveň posunuty hranice těla, protože si s tím naším tělem dělali, co chtěli. Byli jsme fyzicky napadáni. I kdyby to měla být jen facka, plácnutí... Je to ponižující. Není v tom žádná úcta ani respekt k bytosti dítěte.

Uvědomuji si, že tak, jak se lidé chovají k dětem, si nedovolí k nikomu dospělému.

A to dítě to musí trpět. Je závislé. Nemůže odejít. Tak si to nechá líbit. Popře ty nelibé pocity, které to v něm vyvolává. Popře vlastní autoritu a odevzdá se do rukou dospělého.Ať si s ním dělá, co chce. Prostě si to nechá líbit a ignoruje všechno, co to v něm vyvolává.

Jenže to nastavení pak pokračuje, i když roštěné a najednou je tady dospělý, který ale pořád žije v tom módu zranitelnosti a strachu ze všech okolo. Má pocit, že musí poslouchat, že si musí nechat všechno líbit... Pořád a dál ignoruje své pocity a ač nesnášel agresivitu, tak se v něm ty nelibé a nepřiznané pocity tak hromadí, že pak stačí nějaký impuls z venku a sám je agresivní a potřebuje si to vybít někde, na někom, to nashromážděné... Většinou na těch, co si to nechají líbit. Na dětech a zvířatech.

Jako by to je začarovaný kruh. A jak z něj ven? Tím, že uznáme vlastní autoritu. Uvědomíme si, že jsme dospěli a nemusíme si už nic od nikoho nechat líbit. Tím, že uznáme své nelibé pocity. To, že se nám něco nelíbí, přiznáme si to. Pokaždé. Už to nebudeme potlačovat. A s každým tím přiznaným pocitem najednou vidíme svoji hranici. Aha, tak tudy ne. Tohle už nechci. A můžeme se podle toho zachovat. Jako by nás ty pocity vedou naší cestou. A tím neustálým přiznáváním si jich se v nás neměstnají a zůstáváme v klidu. Tím jejich neustálým uvolňováním předcházíme vzniku tlaku emocí, které vybuchnou nebo nemocí, když si nedovolíme prožít ani ty emoce.

Zkuste se v tom najít.
Homeopatika jí uleví se vnitřně a bude moci v klidu odejít. ❤️

 

Po půl roce nám paní napsala...
"Když nad tím zpětně přěmýšlím... tak hrozně mi pomohla, tak strašně moc mi otevřela oči a naučila mě tolik věcí. Dala mi obrovskou a nádhernou možnost odžít si plno zázraků a lásky na vlastní kůži a vlastně ještě pořád mě něco nového učí, ikdyž s námi už půl roku není... každý den na ni myslím, každý den mi chybí a každý den si plně uvědomuji možnost, kterou jsem setkáním s ní a následně s Vámi dostala, možnost, kterou se snažím každý den využít na maximum a vím, že díky tomu má náš příběh a její život (i její konec, takový jaký byl), hluboký a nesmazatelný smysl... Díky ní a Vám jsem si mimo jiné uvědomila tu nádhernou zodpovědnost za vlastní život, která se pojí s neskutečným množstvím možností, které v našem životě máme, uvědomila jsem si, že je jen na mě, jaký život budu žít, ale taky to, že život je teď a nikdo nám nezaručí, že bude nějaké "zítra"... uvědomila jsem si, že ve svém životě můžu dělat přesně to, co chci a můžu být šťastná a spokojená, ale i nešťastná a smutná (když to v tu chvíli potřebuji) a nemusím to nikomu vysvětlovat, přiznávat, omlouvat se... že si nemusím nic nechat líbit a když mi něco nevyhovuje, můžu odejít nebo to změnit, protože tohle je můj život a nikdo jiný v něm nemá takovou moc, jako já (pokud mu ji ovšem já nepředám...). Že můžu přijmout zodpovědnost za svůj život a tvořit jej tak, aby mi v něm bylo dobře... Děkuji jí přesně tam, kde teď je, že jsem měla možnost ji potkat, poznat, mít ji a milovat a děkuji i Vám, že jste nám pomohla rozkíčovat poselství našeho společného příběhu, který měl a má i díky tomu smysl..."