Odstav mláďat

06.11.2019

Všechna mláďata na světě se cítí stejně. Tak jako jejich matky, ať jsou jakéhokoli druhu. Štěně, hříbě, telátko či člověk.

Každý má své bytostné potřeby, které musí být naplněny pro jeho další vyrovnaný život. Kontakt s mámou, její přítomnost a péči, kojení. A potřebuje to tak dlouho, dokud není dosycen.

Všeobecně jsou mláďata odstavována příliš brzy a necitlivě k hloubce toho procesu. Jako by lidé zapomněli, možná kvůli vlastním zraněním na tyto potřeby a myslí jen na své vlastní zájmy. Bez ohledu na to, co oddělení mláděte od matky přináší jim oběma a jaký to bude mít vliv na ně.

Pokud proběhne bez respektu a soucitu, nějaké přípravy, vznikají i u zvířat, tak jako u lidí zranění, se kterými se někdy neumí vyrovnat a jako by v nich uvíznou.

Tady je pro zvědomnění pár příkladů, jak to potom může vypadat...


Mladý kůň, který je agresivní, neobsednutelný, majitelka má až z něj strach.

Při napojení na něj jsem cítila to, o čem asi mluvila. Jeho až tvrdost, zuřivost, ale pod tím... To byl malý kluk, který musel rychle vyrůst a postarat se sám o sebe. 

Cítil hněv vycházející z pocitu nepřijatelnosti a nepřijetí situace v níž se nacházel. Měl dostatek sebevědomí, aby kladl odpor. Snažil se bránit. Až jako by uvnitř zuřil. Odpor k autoritám. Cítil se zklamaný. Jeho city ochladly. Velká soběstačnost a nezávislost. Cítil se nemilovaný. Ohrožený. Nepříčetnost až divokost. Stagnace na všech úrovních. Ztracená víra v lásku. Silné ego vycházející z pocitu opuštěnosti. Pocit bezmoci, prázdnoty. Odmítal cokoli se po něm žádá. Výbušnost. Toužil být srdečný, ale cítil se přehlížený a potřeboval pozornost.

Přijde mi, jako by najednou musel vyrůst. Ač byl malý, zůstal sám a musel se sám o sebe postarat, bojovat jako by o přežití. Nikomu nevěřil. Nerozuměl tomu. Musel se opřít sám o sebe. Ale pod tím vším je osamělý, ztracený a touží po lásce, i když ani neví, jak to má vypadat. Jako by o všechno přišel a zůstal sám na Zemi a musel se naráz o sebe postarat. Ztratil důvěru a víru v dobro.


Fenka, která neustále kňučí a žádá pozornost, pořád má hlad...

Cítila úzkost ohledně pocitu neschopnosti zajistit si své potřeby. Pocit, že není hodna pozornosti mámy. Beznaděj. Nedůvěra ve vlastní schopnosti. Cítila se zrazená. Přemohlo jí to na všech úrovních. Cítila úzkost. Jako by jí zahalila tma. Silný pocit izolace. Deprese. Převálcovali jí ti. Smířila se s tím životem jako by v nevyhovujících podmínkách. Bezmoc. Strach, že nikdy nebude mít naplněné potřeby. Nejistota.
Jako by se pořád bála. Není dosycená, ať už kojením, péčí a pozorností matky, bytí s ní... Jako by v tom uvízla, cítí se pořád jako to malé bezbranné štěně, pořád se bojí, že o to přijde, že to nebude mít...¨


Pes má pořád průjem, problémy se zažíváním..

Cítil se přemožený na všech úrovních. Nechápal co se děje. Cítil se otupělý, zklamaný. Jako by tím okamžikem ztratil radost. Skličovalo ho to. Jako by tou ztrátou ztratil i kus sám sebe. Nic ho už neuspokojovalo. Cítil se tím umořený. Cítil velký strach. Musel to ale podstoupit, neměl volbu. Toužil být s ní, ale cítil se podvedený.

Na nějaké úrovni v tom pocitu uvízl a on se skrze tělo ozývá. A oslabuje jeho imunitu.


Kobylka, nesoustředí se, hledá oporu v jiném koni...

Najednou byla po odstavení sama a jako by nemohla nic. Jako by se tím narušila celá její konstituce. Otupělost, stres, psychická slabost. Lítost, smutek bez slz. Pocit ublížení. Jako by zatrpklá. Cítila se ochuzená. Chtěla ji zpátky. Dožadovala se toho. Snažila se to schovat. Skrýt své skutečné pocity, potřeby, jako by si nasadila masku. Toužila být silná, plná radosti, ale ztratila v ní oporu, kterou potřebovala.

Přišlo mi srovnání, že je jako hodné, tiché děti. Oni jsou uvnitř zlomené. Jako by nejsou živé... Ne samozřejmě všechny hodné děti jsou zlomené, ale některé ano.
Měla jsem pocit, že je úplně jiná, než se jeví. Že se tím úplně jako by změnila. Ztratila se sobě.


Telátko. Když ho po porodu odeberou krávě a umístí samotné do takové té venkovní boudičky... 

Deprese. Sklíčenost. Pocit totální osamělosti a beznaděje. Je to nepřijatelná a hrozivá skutečnosti a přitom s tím nemůže nic udělat. Nepřijímá tu situaci. Otupělost. Deprese a skleslost.

Co k tomu dodat.


Někdo se začne cítit jako oběť, nebo se jako by úplně vypne a někdo začne být agresivní a zlý. U lidí to je velmi podobné. Za vším je ale potřeba lásky a naplnění se jí. Důvěra v život, pocit bezpečí a přijetí.

Neberte koťata a štěňata před ukončeným 12 týdnem. V 6, 8 týdnech je to příliš brzy. Mluvte s nimi, hlavně s koňmi o tom, co se chystá, říkejte jim to všem dopředu, matkám i mláďatům, aby měli čas to přijmout a vyrovnat se s tím. Přijmout to. Oni to uslyší. A počítejte s tím, že i potom bude ten proces dobíhat, berte na ně ohledy a podporujte je. Nenechávejte je samotné. ❤️