Zrcadlo fenky
Obrátila se na mě žena, která si po smrti svého psa vzala do péče fenku z azylu ze Slovenska, kde žilo ve velké smečce asi 50 psů. Fenka byla nezvladatelná, nesocializovaná člověkem. Pořád po všech štěkala, vyjížděla štěkotem po okolo jdoucích. Běhala jak smyslů zbavená, nepříčetná, ztracená sama v sobě. Majitelka po 5 měsících s ní je totálně bezradná a vyčerpaná. Fenka spotřebovávala celou její pozornost a pohltila celý její život.
Vyšlo mi, jako by fenka převzala nějak na sebe životní postoj její mámy.
Cítila se ohrožená lidmi. Neklid, neustále ve střehu, očekávala nebezpečí. Nemohla tomu uniknout, musela to trpět. Nemohla se tomu bránit. Neustálý strach, přecitlivělost. Cítila se nemilovaná. Nepříčetnost, ztráta sebekontroly. Pocit nedůležitosti. Jako by kvůli tomu nemohla žít sebe. Uvědomovala si to. Jako by byla vnitřně otrávená. Toužila být za sebe v to to životě, ale převzala zodpovědnost za život mámy.
Přijde mi, že ta máma byla týraná a zemřela násilím. A fenečka to žila s ní. A jako by v tom pocitu zůstala. Čiší jí to z očí, jako by ta nepříčetnost. Ze strachu štěká, jako by má narušený nervový systém.
Taky jsem majitelce napsala, aby se podívala, na svůj život, jestli nežije svoji mámu v něčem, nic není náhoda, ani to, že se s fenkou potkala...
Paní mi odepsala, že fenku se sobotním úplňkem vrátila s těžkým srdcem zpět paní na Slovensko. Seběhlo se to rychle, poslední měsíc a zvlášť 14 dnů bylo již hodně náročných a došly jí úplně síly i energie. Paní z azylu věděla, že jsou s fenkou problémy, že se ani po měsících nezbavila některých strachů a že je v cizím prostředí naprosto nezvladatelná a že ve smečce se bude cítit lépe.
"Hledala jsem souvislosti mého setkáni s fenkou a s tou mámou máte asi pravdu. Moje máma se totiž ve svém životě tak trochu postavila do role oběti a myslím si, že si nedovolila žít život, který chtěla a já tu její tíhu na sobě cítím. Mám po ní i obětující se sklony a často jdu až tam, kam už by ostatní nešli, protože chci zkusit všechny možnosti, až nakonec vyčerpám sebe. Jsem na ni za to často vnitřně naštvaná a taky se přistihnu, jak si říkám, že hlavně nechci žít jako ona, protože vám za ty "oběti" na konci stejně nikdo v životě nepoděkuje. Takže ano, jisté souvislosti tam určitě jsou, ale moje úleva je nakonec i přes bolest větší, než samotné rozloučení se s fenečkou."
Myslím, že tím udělala obrovský krok, až skok v lásce k sobě a tím i překročila maminku. Když ji to převálcovávalo, tak mohla dál trpět pro druhé, fenku, být jejich obětí... Nebo udělat to, co udělala a postavit se za sebe a za svůj život. Je silná! Jen tak dál. Ať dá sebe na první místo ve svém životě. A stojí za sebou, ať to bude okolí vnímat jakkoli. Nikdo není v její kůži. A ten kdo soudí - soudí sám sebe.
Někdy nás zvířata jen navštíví a pořád nám pomáhají. Najít víc lásky v sobě a k sobě. A ať to v tu chvíli vypadá jakkoli, volba je jen na nás. Ladí to s námi nebo neladí? A když ne, tak přesto se budeme snažit až za naše hranice? Naše uzdravení je propojeno s nimi. Se zvířaty. Buďto to uvidíme, nebo ne. Přijměme každý sám za sebe zodpovědnost. Potřebujeme k tomu odvahu. Odměna bude velkolepá, konečně náš život.
Tady je krásné povídání o tom.