Cesta mojí kočky

Nikdy jsem nějak netoužila po kočce, vždycky jsem měla psa. Před třemi roky, chvíli po té, co jsem se odstěhovala od bývalého přítele, jsem po ní zatoužila, mít ji doma.

Byli jsme s dětmi v útulku a hned jsem věděla, že to je ona. Měla šílený výraz v očích, z toho zavření tam, v malém prostoru. Přes peripetie se mi ji nakonec podařilo získat. Želvinku. Pár dní si zvykala, potom byla pár měsíců jen doma než si řekla, že chce ven. Potom chodila ven jak potřebovala a taky se mnou a psem chodila na procházky na kopec nad město. Taky po sídlišti, všude chodila s námi. S mým psem si hrály a honily se...Znal ji každý z ulice.

Včera ji srazilo auto. Ji, která se opravdu rozhlížela, v sobotu na vedlejší ulici, když byl minimální provoz. Měla jsem jet pryč a zůstala jsem doma. Ani na chvíli mě nenapadlo vinit řidiče. Jsem přesvědčená, že se sama rozhodla odejít. Odnesla jsem ji domů, vyplakávala jsem žal, který to ve mě vyvolalo, seděla u ní, několik hodin. Když jsem cítila, že je rozloučení s ní u konce, odnesla jsem ji na naši poslední procházku na kopec. Tam jsem ji pod stromy uložila a vrátila její tělo Zemi, protože její duše už byla doma, odkud přišla.

Během toho dne mi došlo spousta věcí, synchronicit zpětně. Třeba že jsem si ji dva dny předtím vyfotila, ona pózovala, jako by jsme to obě na nějaké úrovni věděly... Taky mi došlo, že přesně před týdnem se mi na stejném místě, kde ji srazilo auto, protrhla taška a rozbila se sklenice.

Byla se mnou tři roky, roky, které jsem se uzdravovala. Z rozchodu s otcem dcery, prošla se mnou velmi léčivý vztah s mužem, který pil, během něhož jsem si sáhla do dětství, které bylo velmi podobné... Došlo to až k posledním týdnům, kdy jsem uzdravovala vztahy s dětmi, s rodiči... Kdy kvůli cestě dětí do zahraničí mi vylezlo spousta strachů a nevyřešených věcí, strašáků minulosti.

Během celé té doby to bylo o mých zrcadlech, o mých zranění z dětství, které se mi navenek skrze mé blízké a situace ukazovaly jako moje realita, která potřebovala být uzdravena a změněna. Skrze nánosy neprožitých emocí jsem se dostávala k sobě, k tomu kdo jsem já, k mým hranicím, přes všechny pocity odmítnutí, opuštění, přemožení, osamělosti, viny a frustrace... 

A najednou tohle. Vím, že odnesla s sebou tu minulost. Vím, že to udělala z lásky ke mě, i k sobě. Jako by věděla, že to je potřeba všechno oplakat, propustit, abych se mohla obnovit.
A celou dobu mi ukazovala, jaké to je, být v sobě, neprodávat se, být svobodná, milovat sebe samu, ctít se a respektovat se. Došly jsme k tomu společně a náš čas se navršil.

Na jednu stranu to vím všechno, vidím za to, ale samozřejmě mi fyzicky chybí. Je tu bez ní takové ticho. Pořád ji všude vidím. Jsem člověk tady na Zemi. Cítím a prožívám emoce, které jsou léčivé.

A taky vím, že se vrátí, v jiné fyzické podobě, ale že se zase setkáme.
Děkuji Želvinko. 💗🐈

P.S. Včera jsem četla zajímavou větu - Oslavujte věci, které se nestaly. Napadlo mě u toho, že pokud by se to všechno nestalo, tak jak se to událo, mohlo se stát něco většího, co by mě donutilo se podívat na ta zranění z dětství, něco zásadního, co by mě zastavilo a přinutilo přehodnotit celý život. Všechny ty věci nás vedou jen zpátky k sobě, k Bohu. 

Nic není trest, za vším je láska, i když to v první chvíli moc bolí. 💗