Kobylka nechodí.

Vyšlo to ze dvou let.

Cítila se přemožena na všech úrovních. Nevěděla, co se s ní děje, nepoznávala se. Jako by si s ní každý dělal, co chtěl. Otupělost mysli a smyslů. Vnější dojmy nepronikly dovnitř. Silný pocit izolace. Úzkost vyvolaná vlastním stavem. Jako by ztratila svou vůli. Prázdný bezmyšlenkový pohled. Cítila se převálcovaná, bezmocná. Absence životního nadšení. Smířlivá se svým nevyhovujícím postavením. Pomalost. Oslabení vitality. Cítila se lhostejná, zbytečná. Všechno ji bolestně skličovalo. Zůstávala uzavřena ve svém světě. Uvědomovala si to. Nikde nenacházela uspokojení. Cítila se omezována, až se odstranila. Ztratila se sebou kontakt. Absence respektu k sobě. Cítila se zničená, umořená. Deprese. Absence radosti ze života. Potlačený hněv z bezvýchodnosti situace. Pocit křivdy. Cítila se kontrolovaná. Kontrolovala sama sebe. Sledovala se. Uzavřenost. Nedokázala se vyjádřit. Projevit vděk nebo náklonnost. Nervozita. Nepřijetí sebe sama. Těla. Úzkost. Potlačování a skrývání vlastní nedokonalosti. Potřebovala být sharmonizovaná, být v klidu a pohodě se sebou. Ale cítila se znepokojená. Jako by jí to tělesné vyvádělo z rovnováhy. Přecitlivělá, znepokojená, rozrušená ze všeho. Mimořádná nervová dráždivost. 

Jako by byla vnitřně smýkána vnějšími okolnostmi.

Jako by se nějak nedokázala sama vypořádat s tím, co cítila a prožívala. Jako by se nějak izolovala sama od sebe, aby se nemusela cítit. Jako by všechny ty pocity na ni byly moc a ona je nechtěla cítit.

Jako by jí všechno vyvádělo z rovnováhy a pořád se jí něco dotýkalo a ona to vyřešila tím oddělením se od sebe. Nedokázala tím projít, obrnila se proti tomu. Jako by v tom nějak uvízla a nedokázala se pohnout. 

Možná jsi v tu dobu řešila i ty něco... Co tě vyvádělo z míry. Co se tě bytostně dotýkalo, ale tys to nechtěla cítit. Tu pravdu. Vyhýbala se jí. 

Jako bys nepřijímala poselství těla a odmítala se podle toho zachovat. Jako bys ty pocity odmítala a neuvědomovala si, že tím vlastně odmítáš sama sebe.

Jako by s každým nevyslyšeným pocitem a nevyjádřenou emocí odmítáme cítit sami sebe skrze tělo. Odmítáme si uvědomit tu pravdu, kterou v každé chvíli prožíváme a kterou máme ztělesnit skrze naše tělo. Vyjádřit sami sebe.

Jako by místo toho, abychom byli v klidu s tím, kdo jsme a plynuli jsme v proudu života, který nás skrze to cítění a prožívání vede, tak se mu vzepřeme a odmítneme se účastnit života.

Jako by za tím vším je existence, která nás vede a ví, co my potřebujeme a zároveň ví, co potřebují ti druzí skrze nás dostat. Jako by tím píše scénář, aby vše klapalo jak má, pro naše nejvyšší dobro. Když se tomu odevzdáme.

Jenže když to neuděláme, když se bojíme se pravdivě vyjádřit, tak to začne drhnout. Tam, kde to plynulo se to zastaví. Život z těla se přesune do hlavy a vytváří kdyby, příběhy, které se nikdy nestaly. 

A zároveň to nevyjádřené sílí. Tělo to cítí, myšlenky kolem toho houstnou a my se bojíme čím dál víc té pravdy. A časem se v tom příběhu v hlavě ztratíme a vlastně už nevíme, co byla ta pravda. A život nám vrací ty situace, znovu a znovu, aby jim to mohli vyjádřit. 

A zároveň si neuvědomujeme, že ty pocity, které cítíme, ty myšlenky, které se nám vrací... Se netýkají nikoho venku, nikoho mimo nás. Že jsou naše a o nás. O tom, jak jsme se zachovali vlastně sami k sobě. 

Protože ty okolnosti nám připravily ty situace proto, abychom se my mohli vyjádřit. A my to odmítli. Odmítli jsme sami sebe. A cítíme se odmítnutí. Ale je to náš pocit vůči sobě, který se nám jen ukazuje.

Protože kdybychom se vždycky zachovali v souladu se sebou, kdybychom vždycky za sebou stáli a pravdivě se vyjadřovali, vždycky budeme v harmonii a v lásce se sebou i s druhými.

To je realita. To ostatní jsou jen iluze. 

Jako by to byl nějaký strach ze změny. Z rozhodnutí. Kam to povede... Vyhýbání se tím životu a stagnace. Dělání mrtvého brouka. Jako by tam byl strach a potřeba potlačováním pocitů a jejich vyjadřování kontrolovat tu situaci. Nejít do konfrontace. Zamlklá komunikace. Strach z toho, co by se stalo kdybys přiznala svou pravdu. Obrnění se. Oddělení se.

Jako by nedůvěra v sebe a život. Že on ví... Jako by bylo potřeba se odevzdat životu, sobě. 

Protože cokoli je lepší než jistota plná kompromisů, která nás ale "chrání" před životem. Před sebou samými. Bojíme se neznáma. 

Dýchej. Co cítíš? Vyjádři to. Naplň svou potřebu. Život jde pořád dál. Nezůstávej stát. V každém okamžiku vyjadřuj sebe sama, pravdu, kým jsi. Vytvářej sebe, svůj příběh, s každým procítěním sebe, prožitím, vyjádřením... Běž dál. V souladu se sebou.

Život má pro nás nachystáno víc, než si dovedeme představit, pokud to my dovolíme a odevzdáme se mu a necháme se vést. 

Je v tom úcta a láska k sobě i k životu. Ke svému i k druhému. Protože ať se stane cokoliv, život jde dál. A vždycky přinese něco nového, lepšího. To je evoluce. 

Vážit si sama sebe, svého života a času. 

A tím i druhých.

Jako bys nežila v přítomnosti, ale v omílání minulosti nebo strachu z budoucnosti. 

Jako bys obcházela situace a pocity, nevyjadřovala se a vyhýbala se tomu. Jako bys je přecházela a čekala, že se něco stane, že to nějak dopadne, že to tak nebylo myšleno...

Jenže se to hromadilo a ty jsi to odkládala a nechtěla to řešit. Jenže s každým tím nevyjádřením to roste. Sílí. 

Jako bys v přítomnosti nepřijímala to, co se děje. 

Uvědoměním a přiznáním se k tomu, co cítíš a vyjádřením toho, se to může posunout a změnit. Krok za krokem se tak utváříme my i druzí, i ty situace. Život jde dál.

Nebagatelizuj žádné svoje pocity. Neponižuj je a tím sama sebe. Minimálně si je sobě přiznávej. Pravdu o tom, jak se cítíš. Ještě lépe je vyjadřuj. Ale neobcházej je ze strachu, abys je nemusela řešit. Nevyhýbej se konfrontaci.

Tohle jsme už začali dělat jako malé děti, že strachu, abychom si zachovali jistoty. Ale už jsme dospělí.

Naše zvířata jsou nám zrcadlem. 

Toho, co prožíváme my. 

Když pochopíme sebe, uzdravíme i je. 

Kobylka začala po homeopatické léčbě dost "zázračně", ze dne na den, chodit - pomohl jí dost velký šok způsobený myslivci. Synchronicita okolnost