Močový měchýř psa a emoce člověka
Pes má problémy s močovým měchýřem, nevědomě ve spánku, vleže, mu ukapává moč, opakující se záněty...
Vyšlo mi, že pomáhá majitelce nést její emoce. Jako by se cítila sebou opuštěná. Potřebovala svou společnost, útěchu, obejmutí, soucit... Proměnlivá psychika, plačtivost. Byla ale ochotná jít proti sobě. Jako by se cítila nepřijatelná za tu citlivost a brala to jako svou slabost. Snažila se to skrýt, za masku formálnosti, kultivovanosti. Vydržet to. Styděla se za to. Duši v těle to ale namáhalo, že si to nepřipustila. Cítila se ochuzená o ten prožitek a ten se ukládal do těla. Výrazná přecitlivělost na vnější vjemy a bolest. Nespavost. Touha po útěše. Skrývala své skutečné pocity za masky. Nebyla schopná, ochotná je uvolnit. Přemýšlením o nich ještě více rostly. Jako by se snažila být odhodlaná, výkonná, zvládnout to, ale zapomněla to prožít, na sebe, svoje potřeby.
Jako by se to snažila vydržet, nést, být oporou všem, tou silnou, ale uvnitř plakala, bála se a potřebovala ukázat, prožít, dovolit to pustit, být zranitelná.
Jako by ten pes plakal za ni. Upouštěl ty její emoce, pomáhal jí. Tak moc jsou empatičtí.
Potřebovala by si dovolit aspoň s ním být upřímná. Mluvit s ním o tom, co cítí, co prožívá. O tom, čeho se bojí. Plakat a klidně nadávat na život. Dovolit si to všechno pustit, ukázat, dovolit si soucit se sebou tím, že to prožije.
Nic neskrývat.
Jako by ač to je bolavé, to, co se děje kolem ní (nemoci v rodině) nese zároveň dar pro ni. Jako by díky tomu může pustit emoce, které potlačila už v dětství. Které díky tomuto teď a tady mohou vyplout ven. Jako by na nějaké úrovni se to děje pro všechny zúčastněné, aby mohli odžít a projevit vnitřní bolesti. Osvobodit se.
Potřebuje dýchat za sebe v tom všem. A to udělá, když nebude potlačovat své city a emoce. Když si dovolí je prožít. Ukázat je.
I pro její okolí to bude léčivé. Oni potřebují vědět, že je v pořádku být citlivá a prožívat emoce.
Že když se bojím, můžu si to přiznat, plakat. Nemusím být silná.
Jako by se to všechno nafukuje tím, když to neprožijeme, tak se k tomu pořád vracíme v myšlenkách, úporně... Roste to do obludných rozměrů a tím víc se pak bojíme to prožít, pustit.
Znáte takové to nevyřčené ticho? Kdy jako by máte pocit, že něco všichni ví, ale nikdo o tom nemluví? Takové tabu. Kdy se bojíte podívat druhému do očí...
To je naše duše, která to cítí a my děláme, že to nevidíme. Sami před sebou skrýváme své pocity.
Dovolme si ukázat svou zranitelnost, slzy, strach. Jsme lidé. Cítíme. Žijeme.
A to všechno k tomu patří. 🙏❤️
P.S. Paní se ulevilo během čtení mých řádků, plakala a uvědomila si svůj vnitřní boj a zařekla se, že už nebude skrývat to, co cítí a šla si popovídat se svým psem ❤️