Můj příběh zrcadlení zvířat

Zvířata nám pomáhají uvidět sebe, když se otevřeme jejich pomoci a budeme vnímaví k situacím, které nám předkládá život a vůči svým pocitům.

Povím vám svůj příběh, který se mi odkryl. Milovala jsem svoji babičku. Dá se říct, že mě vychovávala, protože bratr se narodil brzy po mě a babička mámě pomáhala tak, že jsem byla hodně u ní a s ní. Milovala jsem ji. Když mi bylo 8 let, babička náhle zemřela. Pamatuji si, jak zazvonila paní a řekla to mámě. Byl to šok. Babička byla jediná, kdo mě doopravdy viděl, kdo mě znal a slyšel. Bez ní jsem se ocitla najednou sama. A v tu dobu jsem začala toužit po psovi, kterého rodiče posléze pořídili. Také jsem začala chodit ke koním, kteří byli v rámci jezdeckého oddílu nedaleko... Zvířata se staly společníky, kteří mě vnímali. A pak šel můj život dál a dál... 

Až nedávno jsem potkala koně a papouška, kteří byli osamělí a nikdo se jim nevěnoval. Koně jsem začala brát skoro denně na procházky do lesa, za papouškem jsem začala chodit a povídala si s ním, trávila jsem s ním čas... Kůň byl opakovaně opouštěn ženami a papouškovi zemřela majitelka. Podobnost jejich příběhů mi nedošla. 

Bylo nádherné sledovat, jak se oba probouzejí, z jakési letargie, jak si uvědomují tu pozornost, jak jsou rádi za ty společné chvíle. I já byla přešťastná v jejich společnosti. Užívali jsme si to vzájemně. Jen jsem měla pořád strach, co bude dál. Majitelka koně se rozhodla přestěhovat do jiného města a koně vzít s sebou. Majiteli papouška jsem naznačila, že by ho měl dát někomu, kdo s ním bude mít vztah. V tu chvíli jsem si zavřela dveře a nemohla za ním chodit. 

A představa, že budou zase ponecháni sami sobě, osamělí, bez pozornosti, kontaktu, neviděni, neslyšeni, že už je třeba neuvidím a oni mě budou čekat, ve mě rozpoutala hotové peklo. Tolik bolesti jsem snad ještě necítila, tolik slz nevyplakala. A během toho náročného procesu mi došlo, že jsem v nich uviděla sama sebe, po tom, když odešla babička. Že jsem se cítila jako oni - neviděná, neslyšená, nevnímaná. A to tolik bolelo, že jsem to zavřela hluboko v sobě, abych to nemusela cítit. Svoji osamělost. A najednou se to všechno vyvalilo ven a teklo a teklo... 

A já si uvědomila celý svůj život. Jak později s partnery jsem se cítila neviditelná, nevnímaná, spíše jako inventář než jako partnerka. A já tolik potřebovala být vnímaná, viděná a slyšená! To, kdo jsem já, uvnitř. Jenže jsem já neviděla celou dobu sama sebe, skrze tu uzavřenou bolest. 

Všechny okamžiky se mi spojily v jedno, že ta bolest chtěla být skrze všechny ty situace uzdravená, prožitá a uvědomělá a já ji prostě neviděla. A postupem času, před lety, jak jsem začala poznávat sama sebe a vrstvu po vrstvě odloupávat a uzdravovat se, ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už to nejhorší mám za sebou přišlo tohle. Protože to bylo pod tím vším a čekalo to, až to zvládnu, a tak se to chystalo, krok za krokem...

Cítím obrovskou úlevu. Jako by praskly obruče kolem mého srdce, najednou je ve mě klid a mír a láska, smíření. Zároveň vnímám velikost Existence, tu mozaiku kde každý má své místo a úkol, všechno na Zemi, a vše je dokonale naplánované. Je To větší než my. A proto i motto mých stránek:

Pokud jste sem přišli jen, abyste jim pomohli, mrháte svým časem. Ale pokud jste přišli, protože Vaše probuzení je spojené s jejich, pak jim můžeme pomoci společně.

Mám pocit, že dokud neuvidíme sebe, nemůžeme vidět druhého.
Já nevím, co bude dál. Ke koni a papouškovi cítím vděčnost, lásku a radost za ty chvíle s nimi. A nezbývá než věřit Existenci, že ví. A oni uvnitř taky. A nepřestávám věřit v zázraky.

A nakonec ještě úryvek z knihy od Neala Donalda Walsche, který mě nedávno zaujal, kde v něm Bůh říkal, že tohle potřebují slyšet a vědět všichni lidé, hlavně děti a já bych řekla, že i zvířata:

Vidím Tě. Vidím Tvé skutečné já. Znám Tě. Znám Tvé skutečné já. Miluji Tě. Miluji Tvé skutečné já. Nemůžeš mě oklamat. Znám Tě a vím, kdo jsi. Můžeš se chovat jak chceš, ale já svůj názor na Tebe nezměním. Vím, čím opravdu jsi. Vidím Tě. Vždycky Tě uvidím. Vím, kdo jsi.