Osamělá zvířata

Setkávám se se zvířaty, které jsou velmi osamělá. Jejich vnější podmínky jsou jako by skvělé, taková, řekla bych "zlatá klec", ale jsou v ní samy.

Nejsou zvyklá na pozornost, vztah s člověkem a přitom je to jejich jediná možnost se s někým vztahovat, cítit, komunikovat, přitom je to kolikrát jediná možnost pozornosti, která jim je umožněna, aby nebyly ponechány samy sobě.

V té nekonečné samotě bez lásky trpí tak, jako by trpěl kdokoli z nás. Mají různé tiky, aby vydrželi ten psychický nápor, aby jej vyventilovali z těla.

Lidé si taky neuvědomují, že když vytvoří vztah se zvířetem a odejdou, kolikrát bez vysvětlení, nebo z nějakého důvodu mu zmizí ze života, že to zvíře hluboce zasáhne. Třeba když papouška opustí majitel, který ho od holátka krmil a vychovával, je to pro něj, jako když se dítě ocitne náhle bez mámy.

A potom, když přijde někdo, kdo je konečně vidí, vnímá a chce s nimi navázat vztah... ožívají, užívají si pozornosti, lásky, vztahu... Vidím, jak se radují, jak se cítí najednou důležitá, jak si to užívají, cítím naši vzájemnou lásku, radost ze setkání, vnímám jejich příběhy, bolest za tím a zároveň touhu zase milovat, uzdravit se, zase někoho mít, žít...

A láme mi srdce, že mi ty zvířata nepatří, že jejich majitelé to nevnímají, že nevidí jejich osamělost. Vím, že nemůžu spasit všechna zvířata světa, ale cítím, že s těmito mě nesvedla náhoda dohromady a toužím, aby byli moji. Ne proto, abych je vlastnila a mohla si plácat po rameni, mám tohle zvíře. Ale proto, že mi na nich záleží, že je cítím a miluji a vím, že i ony mě.

A zároveň se bojím, že je jejich majitelé prostě odvedou z mého života a ony zase budou samy. Roky až do smrti.

A nezbývá mi než věřit, že Bůh ví, co dělá a proč a že i jejich duše to ví...
A že se stane co se má stát. 

A že se třeba stane zázrak.

Prosím, buďte vnímaví ke svému okolí. Člověk si může pomoci, ale zvířata jsou na člověčí pomoc odkázána.
Nenechte je trpět.