Emoce papoušků

Papoušci jsou úžasní, majestátní a velmi inteligentní ptáci. Dožívají se vysokého věku. 

Zabývám se emocemi zvířat a jejich homeopatickou léčbou a poslední dny se ke mě po koních, psech a kočkách dostali papoušci. Oba si škubali peří a měli jako by tiky v chování. Jejich příběh byl velmi podobný. Oba od malička "vychovávala" majitelka, která je od holátka krmila a stala se tak jejich matkou. A to pro ně doslova. Věnovaly se jim, užívaly si je a jedna náhle zemřela, když byly papouškovi 3 roky, druhé se v jeho 10 letech narodilo dítě a odložila ho...První papoušek byl ponechán sám sobě. Odsunut z domácnosti do veřejných prostor bez kontaktu, bez svého člověka, bez vysvětlení a je 5 rokem sám.Druhý papoušek byl darován zkušenému chovateli, který mu pořídil druha a papoušek na něj nereagoval.Oba zůstali emočně zavzatí v minulosti.

První emoční příběh zní, že papoušek po jejím náhlém odchodu cítil až vinu. Byl z toho velmi smutný, že už nepřišla. Nemohl s tím nic dělat. Pocit totální osamělosti a beznaděje. Bylo to pro něj nepřijatelné, hrozivé a přitom s tím nemohl nic dělat. Cítil úzkost, nebyl si sám schopný zajistit svou potřebu kontaktu, měl pocit, že není hoden její pozornosti. Bál se. Toužil být jí zase vítaný, ale cítil se opuštěný.

Druhý se cítil tak, že ztratil jako by domov, který pro něj znamenala. Obviňoval se, nemohl před tím utéct. Cítil se jako by selhal a začal se za to trestat. Cítil se najednou zbytečný, velmi ho to skličovalo. Uvědomoval si to a začal být sebedestruktivní. Cítil se tím umořený. Neměl ale volbu. Toužil si užívat života po jejím boku, ale přišel o její lásku a zranilo ho to.

Oba příběhy mi přijdou podobné. Takto by reagovaly malé děti na ztrátu matky. A ty ženy pro ně matkami byly a s nimi ztratili všechno. 

Co bude dál? Dostanou homeopatika, které jim pomohou se s tím traumatem vyrovnat, propustit ho z těla. Nejlepší by bylo, kdyby oba papoušci našli nový domov. Majitele, který s nimi naváže vztah, který potřebují. Pokud se to nestane, tak vznikne nové trauma z té samoty. Představa, že budou další desítky let o samotě, vydaní sobě napospas, mě bolí.

Papoušci jsou nádherní společníci, ale chtěla bych apelovat na jejich majitele a ty, co se rozhodují o tom si je pořídit. Není to hračka. Jsou živí a přežijí vás. Myslete na to prosím včas a zajistěte jim další budoucnost. Nečekejte, že vaše rodiny, děti se automaticky postarají. Nemusejí sdílet vaše nadšení... A ti ptáci si zaslouží péči, nejen zlatou klec, ale hlavně lásku a pozornost.