Příběhy lidí a koní se prolínají

Kobylka hubne a nechá se šikanovat koňmi... Zažila to někdy v 7 letech, se ženou.

Vyšlo mi, že se cítila přemožena na všech úrovních. Cítila úzkost. Otupělost, izolace. Jako by jí šikanovala. Změnilo jí to. Jako by nebyla zabezpečená a necítila se bezpečně. Nebyly uspokojeny její základní potřeby. Cítila se jí lhostejná, zbytečná. Skličovalo jí to a uzavřela se. Cítila se tím umořená. Neměla ale volbu. Toužila se účastnit života, ale cítila se od něj oddělená. Jako by popřela své potřeby.

Jako by se na to snažila zvyknout, a rozhodla se, že to nepotřebuje, ale to je zároveň rozhodnutí jako by k nebytí... A z nějakého důvodu se to teď ukázalo po letech znovu... 

Majitelka mi obratem konsternovaná zavolala... Že ten příběh teď zažívá také. Že se od porodu cítí podobně... 

Koně pomáhají svým lidem s jejich příběhy. Většinou se sejdou kůň a člověk, kteří prožili podobné příběhy a kůň jako by zviditelní člověku ten příběh, aby si ho mohl uvědomit a prožít, uzdravit pro sebe i svého koně. Vyplakat to za oba. Pokud to kůň nezažil, stane se něco, že to zažije...

Synchronicita vesmíru je dokonalá. Jako by všechno je nachystáno pro uzdravení člověka. Mám pocit, že skoro všechna zvířata zviditelňují příběhy jejich lidí. Psi je stahují přímo na sebe a odžívají je, řekla bych, za své majitele, kteří to odmítají vidět a řešit ve svém životě. Proto je tolik nemocí. Adekvátně k tomu, jak lidi mají zvířata jako mazlíčky. Kočky reagují na dotčené osobní hranice a sebedůvěru člověka... A koně zviditelňují jeho příběhy... A to vše z lásky. A pak, že člověk je pán tvorstva... Zvířata jsou mnohem dál, než my.