Šok pro obsedání

Cítila odmítnutá. Ubylo jejího vlivu. Ustoupila ze své pozice. Ztratila moc nad sebou. Pocit nedůvěry autoritě. Pocit vyčlenění. Křečovitá snaha. Přehánění. Uzavřenost. Nemohla najít jednotu. Pocit osamělosti. Oddělení od emocí i od sebe sama. Dusila to v sobě. Pocit vlastní nedostatečnosti. Nedokázala to sdílet, pustit, odpustit. Všechny ty emoce uzavřela v sobě. Vytvořila tím tlak na sebe. Její sebedůvěra byla závislá na jejich uznání. Strach, pocit nesvobody. Nebojovala za sebe. Neobhájila se. Nebyla si vědoma své síly a schopnosti ustát si a udržet svou integrovanou identitu. Potlačila se. Neklid. Nervozita. Přecitlivělost. Příliš aktivní mysl. Velká vzrušivost. Psychická slabost. Neustále ve střehu a ve stresu. Cítila se podvedená. Nedůvěra, podezíravost. Urputně sledovala okolí. Strach. Prudkost, proradnost. Zklamaná láskou. Potřebovala být otevřená, přístupná, ale necítila se bezpečně. Uzavřela se. Stáhla se do sebe. Bála se doteku. Velký strach. Pronásledovaly jí představy toho, co se stalo. Bála se toho, co bude.

Jako by se v té situaci tak lekla, že až zkameněla nějak. Jako by potlačila všechny emoce a pocity a bylo tam takové to pudové, instinktivní jednání. 

Jako by necítila, neviděla a neslyšela a zareagovala tím úlekem.

Jenže jako by se to v ní místo prožití nějak zapouzdřilo. Jako by tím neodžitím v tom zůstala viset a vždycky se jí ten strach vrátil, ve stejné situaci, aby si ho mohla odprožít. 

A zároveň v ní je hrůza z té situace, protože to je něco, co ona si neuvědomila, co se děje podvědomě, vychází to z jejího nevědomí a ona tam má prostě díru, prázdno. Na nějaké úrovni to udělalo i díru v jej auře, kterou jí uniká energie. 

Jako by v tom bylo takové podvědomé nutkavé chování, které ona neovládá a vždycky ji přemůže. A ona se cítí přemožena ani ne tou situací, ale tím emočním obsahem, který tam zůstal viset a kterého se bojí.

Jako by ten strach z té situace, z toho, co se stalo. 

Jako by potřebovala to zvědomit. Potřebovala by si uvědomit sama sebe v té situaci. Vrátit se vědomě do ní. Ona jako by v té chvíli svým vědomím tam není a ten instinkt jí převálcuje. 

Chtělo by to s ní o tom mluvit. Říct jí všechno, co se tehdy stalo a co se děje dál. Jak se asi cítila, co se stalo, jak to je teď... 

A potom i při práci, nebo při tom nasedání jí vracet popisováním - vidím, že se bojíš, za začínáš být neklidná, protože ti chci dát nohu do třmenu a bojíš se, že se to zase stane.... Protože tenkrát spadl a ty ses strašně lekla, nečekala jsi to... Byl to šok , nevěděla jsi, co se děje...

Jako by tohle potřebujeme všichni, uvědomovat si to, co se děje a co v tom cítíme. A děti a zvířata a často i my potřebujeme někoho, kdo má nadhled a rozum jako by, kdo pojmenuje to, co se děje, protože my se v tom topíme a nedokážeme najít cestu.

Jako by se ty situace pak vracely, když už se cítíme bezpečně. Už se to neděje stejně, to trauma, které jsme nedokázali prožít. A které jsme neuměli zpracovat, prožít, protože to bylo nad naše síly. Cítili jsme se v šoku, ohrožení, převálcovaní. Byly tam silné podvědomé instinkty, dávné reakce těla, plazího mozku. Vypneme sami sebe.

Ale teď už jsme v bezpečí a můžeme si uvědomit, co cítíme, co se děje, co prožíváme. A tím to staré propustit. 

Vrací se to v klidu v situacích, kdy si potřebujeme jen uvědomit to, co v tu chvíli cítíme, abychom to prožili. Zvědomit to. 

Homeopatika jí s tím pomůžou to propustit z těla a to mluvení jí taky uleví.