Úmrtí zvířat

Můj pes, rotvajlerka Barunka umřela. V sobotu v podvečer vydechla naposledy. 12 let byla jako můj stín, věděla o mě všechno, milující svědek mého života. Tolik toho se mnou prošla a prožila. Jsem vděčná za všechno, za cestu s ní.

Někdy v červnu jsem najednou věděla, že její čas se krátí. Byl to pocit hluboko ve mě. Po zatmění měsíce teď v srpnu jsem najednou věděla, že už je to tady. Den za dnem se to měnilo, bylo těžké vidět, jak dýchá, jak nemůže chodit... Ale přes to jsem věděla, že chce být s námi, že nechce odejít dřív, uměle. Každý den jsme si užívali, byli s ní, i když už dostávala kapky na bolest. Vnímala jsem, jak se cítí, mluvila s ní, dávala jí najevo, jak ji miluji, jak je milována. Vnímala jsem, jak jí každý den ubývá sil... Poslední den, v sobotu už to bylo těžké, v jednu chvíli jsem myslela, že umírá a lekla jsem se. A ona zůstala a pak odešla, když jsme museli na chvíli odjet pryč. Potřebovala se odpoutat. A se mnou jí to nešlo. Po cestě jsem věděla, že až se vrátíme, už nebude v těle, vlastně než jsme odjeli, tak jsem to věděla.
Potom večer, jsme se loučili s tělem, hrály mantry a plál oheň a my její tělo v noci odevzdali Zemi.

Vnímám, jak je křehká brána příchodu a odchodu na tuto Zemi. A došlo mi, že tak, jako porod má svůj čas, tak i smrt má svůj čas. Když to naplánujete, když nenecháte duši, aby si svůj čas vybrala, tak jí něco chybí, něco podstatného. Moje první myšlenka byla, aby se netrápila. Měla jsem strach, ale pak mi došlo, že to je můj strach, že já to nezvládnu. Ale zvládli jsme to. I díky velké podpoře mého přítele. Díky tomu, že jsme ten čas došli do konce cítím klid v duši. Vděčnost a odevzdání se životu.

Naše společná cesta byla dovršena a užili jsme si to. V srdci bude mít vždycky své místo.

Děkuju Barunko, za všechno.