Vzájemné uzdravení

16.06.2020

Jsme si vzájemně zrcadly. Pokud vás něco trápí, ukáže vám to vaše zvíře. Pokud vaše zvíře něco trápí, ukazuje vám, co nesete v sobě.

Když to otevřete a dovolíte si to vidět, přiznat, uzdravíte vás oba. ♥️ 

Nemoci skrze tělo už jen volají po tom, aby bylo něco uviděno a propuštěno.

Vaše uzdravení je spojené s jejich, můžete si pomoci vzájemně.

Příběh toho, jak to může proběhnout...


Žena má koně, který má problémy s okem.

Ukázal se její příběh asi z 8 let.

Cítila se nemilovaná sebou. Tak si tu lásku neopětovala, nemilovala se tedy. Udělala sama ze sebe oběť, kořist svých pocitů. Snažila se zaujmout získat, ale bez lásky. Uvědomovala si tu nelásku. Stagnace na všech úrovních. Ztratila víru v lásku. Silné ego z pocitu opuštěnosti. Jako by se musela se vším poprat sama. Pocit vlastní neschopnosti, zavržení bezmoci. Obvinila se. Ztratila kontakt se svým domovem. Měla pocit selhání, utíkala před tím obviněním, že se neubránila, neobhájila svou suverenitu. Neodpustila si to. Ustrnula v tom. Porazila sama sebe. Cítila se nechtěná, zbytečná. Nevěděla si rady se svým životem. Toužila být v harmonii a jednotě se sebou, ale ublížila si, snažila se ovládnout, potlačit své skutečné potřeby a pocity. Zapomněla na sebe. Neposlouchala se.

Jako by se odsekla od té své milující, intuitivní části, která ví.

Jako by sama sebe neviděla, přehlížela, ovládala, ale nedovolila si být sama sebou ve své podstatě a jedinečnosti.

Žena si vzpomněla na bývalou ženu otce, která ji nenáviděla, a ona jí snažila nějak podbízet a zavděčit, aby ji měla ráda, i když ji doslova šikanovala.

Podle mě je to trošku jinak. Jako by se to stane uvnitř nás, zachováme se tak sami k sobě a potom nám to někdo ukáže venku, je naším zrcadlem.Takže napřed se tak zachovala sama k sobě a potom na ni tak reagovala ta žena.

Všechno je o tom, jak to máme sami sebou a ostatní, všechny naše vztahy a setkání, ať se zvířaty nebo lidmi, jsou jako by naše části, které se k nám chovají tak, aby zviditelnily to, co nosíme uvnitř sebe.

Náš svět je jedno velké zrcadlo. Realita každého z nás. A potřebujeme hledat v sobě, přiznat si pravdivě, jak to k sobě máme. Jako by není nikdo venku, koho bychom mohli obvinit, protože vždycky jsme nějak přistoupili my sami k sobě. Je potřeba přijmout zodpovědnost za svou realitu, za to, co jsme vytvořili. 


Její další kobylka má bradavice...

Ta kobylka se cítila poražená. Obvinila se. Neobhájila svou suverenitu. Nervozita, snaha uniknout. Nechtěla to tak. Únava, pocit selhání. Pocit, že za ní někdo stojí. Cítila se nechtěná, zbytečná. Ustrnula v tom. Bylo to za její hranicí. Citila se přemožená, nepoznávala se. Jako byste si s ní dělali co chtěli. Otupělost. Úzkost vyvolaná vlastním stavem. Podřídila se. Ztráta vlastní vůle. Pocit změny osobnosti. Cítila se bezmocná, převálcovaná. Smířila se se svým nevyhovujícím postavením. Toužila být přístupná, otevřená, ale zranilo jí to. Necítila se bezpečně, stáhla se do sebe a uzavřela se.

Jako by jí pronásledovaly ty události, které se staly. Jakoby byla loutka ponechaná v rukou osudu. Všech okolo. Jako by jí to smýkalo a ona se ztratila sama sobě.

Jako by se to převálcování prolínalo, začalo ve 3 měsících a kopírovalo se to v 5 letech.

V těch 3 měsících ji doslova znásilnili. Matka po porodu ji odmítala a lidé se snažili ji jí vnutit. V 5 letech byla v tréninku ženy, která jí převálcovala znovu.

Všechno se to prolínalo a zároveň to bylo zrcadlo té ženy, i její příběh, uvědomila si to... Není náhoda, že u toho od začátku byla, že si ji později koupila...


Uvědomila si, že když u toho byla, bylo jí ji strašně líto, a musela se na to dívat, a zároveň v tu chvíli nemohla zasáhnout, jelikož oni přece uměli a věděli více, co se týče koní. Přestala věřit sobě a tomu co cítí, popřela se, svou intuici.

Kruh se uzavírá.

Jako by celá naše realita pořád zviditelňovala příběhy, které nosíme v sobě, aby byly uzdraveny a mohli jsme konečně ne reagovat z minulosti, ale být v přítomnosti a tvořit si svůj příběh. Nedokážeme dohlédnout na naši propojenost, synchronicitu setkání, ale vždycky zažíváme to, co potřebujeme uvidět. A pokud to uzdravíme v sobě, promění se to i navenek. 

"O zrcadlení mám určitě mínění, ale toto je pro mě jistá další úroveň, jen se v tom potřebuji zakotvit a žít to. Nikdy jsem nepřestala věřit, že je svět krásné místo. Je to tak jednoduché. A pouze mě to utvrdilo v tom, že klasická medicína nedosáhne vůbec nikam, ne-li všechno jenom někam prohloubí... Takové zavírání oči. Nechtění převzít zodpovědnost za svůj život. Vše, co jste popsala mnou prošlo a vím, že nic jiného, než se prohrabat sama v sobě a zorientovat se, by mi nepomohlo. Ukotvilo mě to. A to jsem si během ledna dala předsevzetí, že potřebuji ukotvit. Hezky se mi to splnilo! Děkuji. "